Máš pravdu, ale jen tu svou!
Kapitulace je jediné řešení, řekne si ta neohrožená žena, a když udělá nepřítel vítěz čelem vzad, rychle do sebe kopne panáka, aby se nad svou porážkou a bezmocností malomyslně nerozbrečela. A kapitulovat takto jednou, dvakrát, či sedmkrát týdně, to je, uznávám, nad sílu koně.
Přesto si myslím, že vrchní velitelka (a cítíte z mých slov, že jí fandím) dělá zásadní chybu. Svou kapitulační formulku nedomyslela – chybí v ní čtyři velmi podstatná slůvka. Řekne-li „Máš pravdu!“, utvrdí muže v tom, že se ani tentokrát nemýlí. A muž kohout se nadme pýchou a nadřazenost z něj přímo sálá, protože jeho post pana Neomylného byl opět stvrzen a není boha, který by ho z trůnu Nejvyššího sesadil. Kdyby mu ale jeho věčně ustupující protihráčka řekla „Máš pravdu, ale jen tu svou!“, trůn se povážlivě zakymácí. Jak svou, co svou?!, zahřmí Perun a blesky rozčísnou novou záclonu. Jednou mám pravdu, tak mám sakra pravdu! – Řekl´s mi, že kdybych v noci spala a pořád tě nebudila, tak by se mi možná i něco zdálo. Dobrá, beru to, svým způsobem pravdu máš, a jestli si za ní stojíš, tvoje věc, ostatně za svou pravdu by se měl člověk bít a je-li třeba, dát za ni i ruku do ohně! A ctí-li svou pravdu nadevše, dá za ni do ohně i mnohem víc, viz Kostnice L.P. 1415! Já mám ovšem zase pravdu svou. Možná prosťoučkou, přízemní, tebe nehodnou, ale pro mne pravdu pravdoucí. Kdybys celou noc nechrápal jako regiment vojáků a dovolil mi usnout, spala bych jako nemluvně a zdálo by se mi třeba o tobě, mém milovaném muži, který si jednoho večera lehl vedle mě a kromě pravidelného dechu nevydal hlásku, a naše ložnice by v tom snu tonula v tichu, tichu, sladkém tichu, a já bych tě v tu vysněnou noc vzbudila jen jednou, na chviličku, svým polibkem, a po krásném tichém milování bychom zase tiše usnuli a spali až do rána. Tys mi sdělil svou pravdu – já ti sdělila tu mou. A věz, že dokud budeš chrápat (a to, že chrápeš, je pravda neoddiskutovatelná!), já tě budu v noci budit. Ale protože jsem demokrat, chápu, že tě to buzení musí štvát (což je jistě taky pravda mimo jakoukoli diskuzi!), páč kdybych tě furt nebudila, byly by tvoje sny hezčí a měly i konec! Takže svý pravdy jsme si ujasnili a přeju hezkej den! Jo, a jedna rada – zkus v kanclu občas na hodinku usnout, aby ti milé kolegyně potvrdily, že dvě stě současně řezajících šumavských dřevorubců nadělá míň kraválu než ty! Čau, jede mi tramvaj!
Já vím. Není to verze dokonalého a dokonaného vítězství. Ale není to taky kapitulace. Ovšem jak známo, v normálním manželství není nikdy v tom pravém slova smyslu vítězů ani poražených. Vítězství v manželství jsou totiž krátkodobá, vachrlatá a nejistá. A porážky relativní. Nejsme při nich na lopatkách, ale spíš jen na jedné, rozuměj lopatce. Takže se lehce můžeme vzchopit a příště zvítězit my. Ale pozor, žádné opájení se pocity vítězů! Než se doopájíme, den přinese novou bitvu, a z vítěze je nesvéprávný zajatec, který musí pykat. Obvykle kvůli prkotině. I chrápaní je prkotina, řekne někdo – a vidíte, může z ženy udělat ustupující a přizpůsobující se oběť!
No, a kdyby má rada s formulkou „Máš pravdu, ale jen tu svou!“ nefungovala a nepomohla, naučte se, milá kolegyně, chrápat!
Pavel Cmíral
