Něco je špatně
Kus světa mám zcestovaný a musím říci, že výskyt tolika krásných žen na kilometr čtvereční se snad nikde jinde nevidí. Nemluvím tu o umělých výtvorech na titulních stránkách magazínů, ale o skutečné ženskosti bez ohledu na to, zda jsou malé, velké, hubené, kulatější, mladší či starší, ale prostě žensky voňavé. Každá žena je ve skutečnosti krásná, jen to o sobě musí vědět, protože pokud si toho je hrdě vědoma, tak ještě více rozkvétá. Jenže aby to sama věděla, je také úkolem nás mužů, a tady, zvláště v našich končinách, začíná nebezpečné území.
Tváří v tvář faktu skutečně požehnaného výskytu ženskosti v našich zeměpisných šířkách mě totiž asi nikdy nepřestane udivovat, kolik z nich má problém s přijímáním prostých poklon a reaguje stylem sebeshazování a hledání chyb na sobě samých. A jelikož jsem zjistil, že to není otázka generační, což znamená, že takto reaguje dost žen věku pokročilejšího stejně jako slečny, které sotva dokončily střední školu, tak pak přemýšlím, kde je kámen úrazu. V nás českých a moravských mužích, přirozeně. V našem tichu a nedostatečné schopnosti projevovat prostý obdiv nad svými polovičkami. A tudíž i ve společnosti jako takové. Můžeme si milionkrát nalhávat, jak moc jsme již rozvinutou demokratickou společností se svobodným myšlením, jenže ono je to často stále ještě jen pozlátko, které skrývá ustrašenou lidskou dušičku, raději nesebevědomě schoulenou do sebe, protože zářit se přece nadále nenosí v zemi, kde není kydání hnoje, nejlépe za zády, jen prospěšnou zemědělskou činností, ale celonárodním sportem. Jako Evropanovi je mi rozhodně bližší francouzský model kritiky z důvodu zlepšování už tak dobrého, než americký motivační systém potlesku na otevřené scéně za sebemenší malichernost, nicméně prospěšná konstruktivní kritika je věc jedna a zmiňované kydání hnoje a soustavné shazování sebevědomí kritizováním a neschopností pochválit, je věc úplně jiná.
Ve finále jsme my Romeové sami proti sobě tím, že našim Juliím dostatečně často nepějeme pod balkónky ódy na jejich přitažlivost. Za prvé se tím pouze dál vezeme po kolejích směr p...l, kam způsob uvažování většinové společnosti nadále míří a za druhé tím sami ukazujeme, čím opravdu jsme, muži bez k...í, kteří mají po svých bocích radši nesebevědomé polovičky, než skutečné ženy jisté si sebou samými. Ono totiž, po pravdě řečeno, se ženě jisté si svou ženskostí v mnohých situacích oponuje daleko hůře než loutce, která pouze čeká na rozkazy svého vládce.
Přes všechno řečené nejsem pouze Jidášem plivajícím po vlastním pohlaví. On totiž tenhle celospolečenský problém není jednosměrkou, ale dálnicí s rušným provozem v obou směrech. Na druhé straně svodidel totiž není situace o moc růžovější. A ani člověk nemusí zapínat Facebook či otevřít některý z ženských časopisů, aby si přečetl další kydání z ženských úst na své mužské protějšky. Neboli, drahé slečny, drahé ženy, ono i s chlapem se mnohem lépe posouvá zvoleným směrem, pokud slyší dostatek ocenění a ne jen zvuky výstražných sirén za to, co kdy a kde zase udělal špatně.
