Neexistuje ideální manžel
Má to přirozeně svou logiku. V začátcích se obě hrdličky snaží ukázat, co všechno nejlepšího v nich je, ale spolu s postupujícím časem začne na povrch vyplouvat tvář reality se všemi svými vráskami, jizvičkami a stopami po akné. Zatímco v počátcích vztahu není pro muže problém udělat pro svou vyvolenou téměř cokoliv v jakoukoliv denní či noční hodinu, po nějaké době nastává boj o splnění vyslovených přání. Anebo taky příkazů. A poté, když se k sobě sestěhují, jak jde čas, je to nejmarkantněji vidět právě v otázkách péče o domácnost, kterou chlap prostě nemá zrovna zakódovanou v genech. Vždy je zajímavé vnímat při návštěvách u přátel, kteří žijí jako singles, jak je naprosto rozdílná atmosféra v bytech žen a u samotných mužů. Což nutně neznamená, že žijeme jako prasata v chlívku. Ale děláme v podstatě jen to nejnutnější, aby domácnost fungovala, a tak těm našim obydlím většinou schází atmosféra tepla domova, kterou vytváří žena tím, že má větší sklony o příbytek pečovat a zkrášlovat ho.
Není růže bez trní. Takže si v rámci objektivity přiznejme, že ani ženy v tom nejsou zcela nevinně. Na začátku nemá Miláček problém zaujmout místo u plotny třeba ve 3 ráno, aby uspokojila chutě svého hrdiny. Jenže s přibývajícím časem se z hrdiny stává noční dobyvatel ledničky tvořící svépomocí tu více tu méně poživatelný pokrm k ukojení hladu. Už slyším výkřiky, že se to přece nedá vůbec srovnávat, protože žena toho už tak dělá doma dost, rozhodně podstatně více než muž. Což je nezpochybnitelný fakt. Dokonce historický fakt. Vraťme se opět na úplný počátek příběhu o ženě a muži. Žena, jeskyně a udržování vesele plápolajícího ohně a chlap si lítá po venku, aby někde urval kus masa k opečení. Dnes naštěstí žijeme v době deklarované rovnoprávnosti, takže už extrémy nejsou tak markantní. Nicméně určité zakódované věci v ženách i mužích přetrvávají a stále se opakují, ať už chceme nebo nechceme. Osobně nevěřím na rovnoprávnost typu absolutně ve všem jsme si rovni. Prostě existují věci, kde má navrch muž a naopak zase věci, kdy muž nikdy nemůže dosáhnout úrovně ženy.
Ševcova žena a kovářova kobyla chodí bosa. Další zaručeně platné pořekadlo. Sám jsem jedním z mnoha ilustrativních příkladů. Jako fotograf žiji mezi fotografiemi. Ty, které při úpravách vždy odsouvám na poslední místo, protože se pokaždé ještě najdou nějaké další, jež je potřeba udělat okamžitě, jsou ty pořízené při dovolených. Párkrát to už došlo tak daleko, že přítelkyně, obdařená fotografickým cítěním a dovednostmi, si k mým fotkám z dovolené sedla a raději je upravila sama, než by ještě bůhvíjak dlouho čekala, až se k tomu dostanu já. A ono to vlastně není jinak ani v případě naplánovaného malování a stěhování kamaráda. I když na můj vkus už je to příliš extrémní příklad. Možná proto, že si nedokážu představit, že by po mně chtěl někdo z přátel, abych mu na poslední chvíli pomohl se stěhováním, když by věděl, že mám na ten den akci Malování. Ať tak či tak, pokud jde o malování versus stěhování kamaráda, tak je to především otázka typu kamarádství mezi muži a přátelství mezi ženami. Ani jedno není lepší nebo horší, nicméně jsme různá pohlaví a každé z nich si mezi sebou vytváří trochu jiné typy vzájemných vztahů. Ale to je spíš téma k zamyšlení na celou stránku, než na dvě tři věty.
Jaký si to uděláš, takový to máš. Jsou obecné pravdy, které obecně platí. Jako to, že do chlapa se musí doma hučet xkrát, aby něco udělal, anebo že většinou je ženská jako navigátor s mapou v ruce opravdu zatěžkávací zkouškou pro nervy. Díky bohu za elektronickou navigaci! Jenže žádná z těch obecných pravd taky nemusí nikdy platit ve vašem případě. Jaký vztah si každý dokážeme vybudovat, takový si prožíváme. A to je fér!
Lukáš David
