Pravda je někde...
Co mě při zkoumání pojmu pravda velice zaujalo, byla myšlenka, která mě vrací zpět k Luciiným slovům. A to, že všechno, co říkáme, je naše tvrzení, náš úhel pohledu na skutečnost, a i když jsme sami skálopevně přesvědčeni o tom, že to tak je, tak to ještě nutně neznamená, že to musí být skutečně pravda.
Nedovolím si tvrdit, že Luciina prohlášení o tom, že chlapi jsou Chytrolíni, kteří téměř nikdy neunesou, aby měla žena pravdu, a proto musí chuděry ženy trpět pod otrokářským bičem diktátorských samečků, se nezakládají z části na pravdě. Jasně, že asi všichni známe tyhle typy vztahů, ať už v rodinách či na pracovištích, ale nemohu souhlasit s tím, že se dají označit pojmem většina. Kdybych měl zrovna jedovou slinu, tak přesně podle stejného přístupu napíšu, že většina žen jsou uvrčené vlčice, které svým samcům i vlčatům vládnou někdy ječáky o intenzitě poplachové sirény a občas zase tklivým slzením zraněné oběti snažící se na druhé straně vyvolat extrémní pocity viny. Jenže to neřeknu, prostě protože to také není celá pravda, i když samozřejmě i takové páry kolem sebe asi všichni známe. Přirozeně, že se tahle slovní hra dá hrát i z úplně druhého konce a tvrdit, že většina mužů jsou rytíři a gentlemani chránící svou vyvolenou vlastním tělem až do posledního výdechu na bojišti, anebo že ženy jsou výhradně něžné bytosti plné pochopení v každé situaci a za každého počasí. I takoví muži a ženy totiž jsou, jenže zase není pravda, že většina mužů a žen je taková. Všichni jsme „jenom“ lidi.
V Aktech X říkali, že pravda je někde tam venku. Mně osobně se více líbí rčení, že pravda bývá nejčastěji někde uprostřed. Pravdou tedy bezesporu je, že jsou mezi námi diktátorští Chytrolíni přesvědčení o tom, že každé jejich slovo by bylo nejlepší tesat do kamene, protože síla jejich jedinečných myšlenek by měla být zachována i pro příští generace. Pravda také je, že většina z nich se šeredně mýlí, a že na to, co z nich padá, je škoda papíru, natož pak námahy s tesáním do kamene. Pravdou rovněž je, že na ně můžeme narazit jak doma, tak i v práci. Ale co pravdou určitě není, že jsme proti tomu bezbranní. Stále naštěstí z velké míry platí staré známé „Jaký si to uděláš, takový to máš.“ Ano, pokrevní rodinu a většinou ani šéfy či spolupracovníky si nevybíráme, nicméně životní partnery a přátele ano! Ty nám rozhodně nepřiděluje „národní výbor“. A pokud jsme se cestami osudu a hlavně vlastními volbami dostali do situace, že zrovna jeden takový exemplář „vlastníme“, tak je ale jen na nás, jestli to budeme řešit nebo ne. Souhlasím, že to často není situace vůbec jednoduchá, ale téměř ze všeho lze najít východisko. I když pravdou je, že je vždycky jednodušší si aspoň trochu ulevit postěžováním si na těžkosti vlastního života, než se s tím poprat. Zkrátka pravda o změnách v našich životech není tam někde venku, tahle pravda je uvnitř nás všech a jde jen o to, jestli si to dokážeme přiznat a něco s tím udělat.
Post Pravdum
Pravdou také je, že jedna má dobrá kamarádka, shodou okolností ozdobená taktéž jménem Lucie, tvrdí, že „Lucinka má vždycky pravdu!“ A jelikož to většina z nás ví, tak neplýtvá zbytečně energií na dohadování se s někým, kdo má přece vždycky pravdu. Že by tedy většina žen byly Chytrolínky, které nepřipustí, že by chlap mohl mít taky někdy pravdu? :)
Lukáš David
