To je můj styl, ty vole!
Rezignace
Valná většina mladých českých žen se rozhodla, že rezignuje na ženskost, eleganci, vkus, zavrhla sukně, neví, že se v kavárně a tramvaji neřve jako u chlíva, že nudící se prodavačka s napůl holou zadnicí, postávající před krámem a hulící jako fabrika, jen těžko vyvolá u mužů obdivný pohled… Zkrátka české ženy se rozhodly „kašlat na okolí“. Je to smutné a bolí mě to, co píšu. Ale dennodenní chození po Praze a výlety do různých koutů republiky mě v tom jen utvrzují. Myslete si o nás, co chcete, říkají oči těch žen a dívek, a své klevetění s kamarády prokládají mužnými slogany: Ten se snad pos...l, ty vole!, To je v pr…i, ty krávo! (Projděte po chodníku mezi kouřícími studentkami střední školy o polední pauze, a můj minislovníček sloganů rozšíříte o mnohem peprnější!).
Co se to s českými ženami stalo?
Proč si přestaly vážit samy sebe? Ano, jsme chudý stát s průměrnou mzdou 900 eur (cca 7 noclehů v průměrném hotelu v Paříži), na kterou bohužel nadpoloviční většina dívek a žen vůbec nedosáhne. Ano, z hlouposti a lenosti nám vlastní jsme hodili přes palubu a nechali si ukrást vyspělý textilní a módní průmysl. Ano, naše slavné návrhářky z oné osmiveslice na špici jsou zrádkyně, a místo toho, aby vás super oblékaly, a držely vlajku české módy po právu vysoko a sloužily vám, místo toho vás, krásné české holky, v rozhovorech bezostyšně hází do jednoho pytle a pomlouvají váš „pche, ten přízemní český „styl“. S nosem nahoru melou před novinářkami o tom, jak se české ženy neumí obléct, a jak podléhají, ó, hrůzo, uniformitě! (Ale, sorry, je docela možné, že na ten báječný a vznešený úkol obléci vás a podtrhnout vaši Bohem danou českou krásu prostě nestačí…). Přestaly jste si vážit samy sebe a pak řemeslníků, kteří vás mohou udělat krásnými, elegantními, přitažlivými, vyzývavými, omračujícími, duchaplnými, vtipnými, nádhernými, vznosnými bohyněmi! Jejich řemesla, která by vám v tom pomohla, a která se ve světě stále ctí (několik osmiveslic světové špičky ví, že móda a styl jsou i dnes, mimo jiné, i o nich!) jsme tu nechali upadnout a zajít. Ženy české chtějí být manažerkami a ne modistkami, zlatnicemi, inženýrkami, které v textilkách vyvzorují a utkají ty obdivované látky, z nichž pak skvělé švadleny ušijí věcičky, které si přivezl z Londýna fotograf, chlubící se jimi mé kolegyni Ireně. České ženy hledí na české tv seriály, v nichž české herečky vystupují v českých kostýmech, které vypadají úplně stejně jato ty v reálném životě. Místo kabelek batohy, místo lodiček botasky, místo vzdušných letních šatů džínsy a věčná trička, zařezávající se do slaninky nad holým břichem. Rezignovaly jste na krásno, protože na něj rezignovala celá naše vlast.
Kudy kam
My všichni se chceme hádat, plavit se opilí po Sázavě, hulákat v kafírně, jen ať naše moudra každý slyší, chceme nadávat na cokoli a nechceme si namáhat palice, protože to bolí. Česká republika nemá vizi, a pak nemůže mít ani styl. A nebohé české ženy, které po něm více či míně touží, jsou bárkami, plujícími po chodnících, a neví kudy kam. A takto ubíjeny dobou bez hranic, řeknou u malé desítky kámošce Zdeně: A tak to máš se vším, vole, a Zdena dodá: Je to fakt k pob...tí!
Tak prosím, udělejte se sebou něco, ať vám zase chceme kdykoli políbit ruku a začervenat se před vámi, protože budete úžasně vonět, a vypadat božsky! Vládněte zase mužům, a nepodlézejte jim siláckými řečmi s jejich slovníkem! Držte si styl a kloboučky z Paříže, mé milé – a máte vyhráno! Nad námi, nad věkem, nad vším tím šedivým světem, který bude bez vašeho nebezpečného stylu, stavícího na ženskosti a už po staletí moderní, lehce sladké drzosti, pořád jen horší a horší a… a konce snad raději ani nedomýšlejme!
Pavel Cmíral
